Triasový příbuzný dinosaurů a ptáků měl na zádech krokodýlí brnění z kostěných destiček

Během prvního období druhohor, triasu se objevila skupina plazu zvaná archosauři. Ta se rozdělovala na dvě hlavní větve, které se dají zjednodušeně označit jako krokodýlí a ptačí. Do krokodýlí větve, jak už název napovídá, patřili krokodýli a jim podobní plazi s kostěnými destičkami na zádech, které tvořily neprostupný pancíř. Ptačí větev zase zahrnovala dinosaury, včetně ptáků, létající pterosaury a další plazy bližší jim než krokodýlům. I u této větve se vyskytovaly kostěné destičky, avšak vzácněji než u jejich krokodýlovitých bratranců. U nedávno popsaného zástupce ptačí větve z Madagaskaru, který se odštěpil velmi brzy od hlavní vývojové linie však bylo zjištěno, že jeho záda pokrývalo několik řad kostěných destiček, které připomínaly zbroj starověkých válečníků. Dostal název Mambachiton fiandohana, což ve volném překladu znamená "první krokodýlí pancíř".

Mambachiton žil na přelomu středního a svrchního triasu, krátce před výskytem prvních dinosaurů. Byl to čtyřnohý dravec s poměrně dlouhým krkem a ocasem, který měl ještě daleko do vzhledu svých pozdějších příbuzných. Dosahoval délky kolem 1,5 až 2 metrů a vážil přibližně 10 až 20 kilogramů. Nalezené pozůstatky tvoří pár obratlů, žebro a několik kostí nohou. Nejdůležitější je však objev kostěných destiček, takzvaných osteodermů, které kopírovaly krční páteř. Přestože, jak bylo zmíněno výše, byly osteodermy vzácnější u ptačí vývojové větve archosaurů, než u té krokodýlí, nebyly zcela ojedinělé. Jejich opětovný výskyt byl zaznamenán především u býložravých dinosaurů, kde se vyvinuly do různých tvarů a funkcí. Tvořily například velké zádové desky stegosaurů, obranné krunýře ankylosaurů nebo se vyskytovaly na tělech dlouhokrkých titanosaurů. Jedinou výjimku tvořil jurský masožravec ceratosaurus, jehož záda také zdobily osteodermy. 

Nálezy archosaurů, jako je mambachiton pomáhají dotvářet ucelenější obraz o vývoji některých tělesných znaků u dinosaurů a jejich příbuzných. Ukazuje se, že dočasná ztráta kostěného pancíře jim pomohla získat větší rychlost a obratnost, díky čemuž se mohli vyvinout do nejrůznějších tvarů a velikostí a rozšířit se po celém světě. V důsledku přízpůsobení se daným podmínkám prostředí a živočichům, kteří žili v jejich okolí došlo u některých druhů k opětovnému výskytu kostěných destiček, které byly stále přítomné v jejich genetickém kódu jako dědictví jejich předků. 

Zdroj obrázku: sci.news